Jdi na obsah Jdi na menu
 


Inovace a stát

 
 
 
Určení a umístění dotací může znamenat vytvoření inovačního zisku. Proto to znamená neomylného úředníka, který ví, který směr technického rozvoje je perspektivní. Jiná situace však nastává v případě dotací mající vliv na bezpečnost práce nebo životní prostředí.
Jako příklad ze současnosti je solární fotovoltaická energetika, kde se vytváří inovační zisk zvýšenými dotovanými výkupními cenami elektrické energie. Cílem těchto dotací je prosazení ekologického zdroje energie, a tím vytvořit předpoklad pro ochranu životního prostředí. Dalším mechanismem, který zde působí je vytvoření prostředků a odbytu pro velkosériovou výrobu fotovoltaických článků. Tím se pořizovací cena jednoho článku zmenšuje a postupně může tento zdroj elektřiny konkurenceschopný s o ostatními energetickými zdroji.
Dále je nutné dodat, že fotovoltaické elektrárny by se neměly instalovat na jinak využitelné půdě, neboť je jasné, že celospolečensky vzato, se musí od hodnoty vyprodukované energie odečíst hodnota, která by mohla být na ploše zemědělské půdy vyprodukována místo energie. Proto umístění fotovoltaiky na zemědělskou půdu je další deformace, kterou dotace způsobují.
Patentový systém je založen na dvou základních podmínkách:
1.      Trvá velmi dlouho, než je možné získat zpět investice do inovací pomocí prodeje na trhu. Nepostačuje k tomu doba přirozené ochrany inovací.
2.      Patentovaná inovace má smysl a je užitečná po celou dobu své ochrany. Předpokládá se, že i poslední rok právní ochrany je inovace na trhu stále natolik úspěšná, že produkuje inovační zisk a je účelné ji chránit.
Pokud například inovace morálně zastará již po dvou letech natolik, že jej není možné prodávat, ani právní ochrana inovací poskytující mu umělý monopol, jeho úspěch na trhu nezvýší. Tím se dostáváme k otázce, která se přímo nabízí: jak jsou tyto podmínky splněny v dnešních výrobcích, např. v segmentech internetových technologií a spotřební elektroniky?
Dnešní patentový systém tedy není v některých segmentech ani užitečný (neslouží jako nástroj ke zvýšení motivace k inovacím na trhu), ani proveditelný. K tomu však přistupuje ještě třetí problém. Tím je implementace patentového systému, která jej činí nepřehledným, nejednoznačným, geograficky roztříštěným a ve svém důsledku velmi těžko použitelným. Důsledkem bohužel je, že dnešní patentový systém v některých segmentech nejenže nepodporuje inovaci, ale dokonce ji činí mnohem komplikovanější, než kdyby neexistoval.
Implementace dnešního patentového systému je totiž zatížena třemi problémy:
-         Principiálně nepřesný popis patentu, který spoléhá na přirozený jazyk a musí být teprve interpretován soudem.
-         Geografická roztříštěnost patentového systému. Každý stát má vlastní patentový systém. Pokud už soud rozhoduje o určitém patentovém nároku, jeho rozhodnutí je platné pouze na určitém území. Jiný soud jiného státu může rozhodnout zcela jinak.
-         Svoji původní roli motivovat inovace tak patentový systém paradoxně přeměnil na roli brzdy inovací. Patentový systém totiž znepříjemňuje život každé firmě, která dnes chce na trhu vytvořit něco nového.
Role patentového systému v podpoře inovací je dnes zanedbatelná, neboť mnohem přímočařejší a lukrativnější možnost odměnit inovace nabízí přímo trh. Žádný další systém k tomu zapotřebí není. Je proto v současné době nutné, aby stát či celosvětové společenství tento systém reformoval.
Aby se zabránilo snižování výrobních nákladů na úkor bezpečnosti a životního prostředí, je důležité, aby byly státem standardizovány požadavky na tyto dvě oblasti. Tedy požadavky minimální úrovně bezpečnosti a minimální úrovně ochrany životního prostředí, a to tak, aby všichni výrobci potom měly stejné podmínky. Stejné požadavky jsou i při provozu technického objektu, ale zde se dává spíše přednost tvorbě obecně závazných předpisů.
Je nutné, aby technickým standardem byla požadována pouze určitá úroveň bezpečnosti a požadavků na životní prostředí a ne přesně nařízené řešení, a to z toho důvodu, aby byla dána možnost výrobcům vytvářet na toto téma inovace, jakým způsobem k uvedené úrovni dospět.
 
Ve válce existuje snaha reprezentovaná státem zničit nepřítele, a proto se snaží mít účinnější zbraně a technicky nepřítele předehnat. Proto stát všemožně podporuje inovace všeho druhu avšak převážně v této oblasti nejen dotacemi, ale i různými organizačními zásahy – tvořícími spolu „válečné hospodářství“.
S tímto koresponduje touha podnikatele po inovačním zisku. Proto v období konfliktů dostává inovační snažení mohutný impuls, který posune úroveň techniky o mohutný kus dopředu. Do pozadí však ustupují požadavky bezpečnosti práce a požadavky po zachování životního prostředí.
Podobné vztahy existují i v případě zakázek pro armádu v době relativního klidu. Je zde však menší participace státu.
      V tomto případě se stát a jeho hospodářské jednotky chovají jako jeden hospodářský subjekt. Oproti tomuto superstátu existují občané – spotřebitelé. Neexistuje zde vnitřní konkurence a touha po inovačním zisku jednotlivých hospodářských jednotek. Existuje však snaha tohoto superstátu technicky i ekonomicky předehnat ostatní. Tato snaha je odrazem nutnosti zachování své existence. Proto zde existuje požadavek i inovace plánovat, což se nemůže nikdy podařit.
      Takovýto systém hospodářství musí vést k technickému zaostávání a nakonec k svému zániku.
Již ve středověku začal vznikat systém, který později nebyl pro inovace bezvýznamný – je to školství. Již od začátku bral stát nad školstvím ochrannou ruku a později ho přímo řídil. Bylo sem zařazeno od začátku také vyučování přírodních věd (např. matematika) a později bylo stále blíže k aplikacím a technice.
V současné době stát má na svých bedrech velkou většinu základního výzkumu v přírodních vědách v různých organizacích jako např. Akademie věd.
Stát vytváří však i organizace pro aplikovaný výzkum a vývoj, ale většina je na bedrech privátních institucí. Stát též tento aplikovaný výzkum a vývoj dotuje. Tímto ovlivňuje směr vývoje techniky.
Na uvedené má stát vliv pouze zřizováním technického školství (technické univerzity, střední průmyslové školy, odborná učiliště). Jinak hlavní nositel těchto podmínek je samotný výrobce. Který schraňuje svoji technickou empirii (jinak řečeno know-how) a dělá si průzkum ve všech oborech techniky, na kterých může stavět.
Předchozí kapitoly uvádějí několik možností, jak ovlivňovat inovační prostředí ve státě. Právě jejich optimální mix ovlivňuje inovace ve státě:
a)      Školství, zvláště technické školství, jeho kvalita, jeho schopnost spolupráce s průmyslem a jinými státními institucemi, pracujícími na objevech v přírodních vědách a schraňujícími a kultivujícími technickou empirii.
b)      Státní instituce pracující na objevech v přírodních vědách(v ČR je to např. AV) a státní instituce schraňujícími a kultivujícími technickou empirii a aplikované poznání. (Tj. „výzkumné ústavy“, technické zkušebny apod. ). Důležitý je i mechanismus transferu poznatků a informací mezi nimi a průmyslem.
c)      Vlastní průmyslové podniky a vybavené „oddělením konstrukce a vývoje“ a i obchodníky s technickými znalostmi. Tato oddělení musí být schopna být příjemcem transferu poznatků a informací.
d)      Vhodná právní ochrana inovací (ochrana „patentových práv“)
e)      Vhodný dotační mechanismus pro inovace
f)        Vhodný systém technické standardizace